Read the Bible

¹ Proto opusťme počáteční učení o Kristu a nesme se k zralosti; neklaďme znovu základy z pokání z mrtvých skutků a z víry v Boha,² z učení o křtech, o vzkládání rukou, o vzkříšení mrtvých a o soudu věčném.³ A to učiníme, jestliže to Bůh dovolí.⁴ Neboť ty, kteří byli jednou osvíceni, okusili nebeského daru a stali se účastníky Ducha Svatého,⁵ okusili dobrého Božího slova i moci budoucího věku,⁶ a odpadli, je nemožné znovu obnovovat ku pokání, neboť si opět křižují Syna Božího a vystavují ho veřejnému posměchu.⁷ Vždyť zem, která pije déšť, jenž na ni často přichází, a plodí užitečnou bylinu těm, pro něž je také obdělávána, dostává od Boha požehnání.⁸ Když však nese trní a bodláky, je neužitečná a blízká prokletí; jejím koncem je spálení.

⁹ Co se však týká vás, milovaní, jsme přesvědčeni o lepších věcech, o tom, co náleží k záchraně, přestože tak mluvíme.¹⁰ Neboť Bůh není nespravedlivý, takže by zapomněl na vaši práci a lásku, kterou jste projevili jeho jménu, když jste posloužili - a ještě sloužíte - svatým.¹¹ Toužíme však, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost k nabytí plné jistoty naděje, která vytrvá až do konce,¹² abyste nezlenivěli, ale napodobili ty, kteří jsou skrze víru a trpělivost dědici zaslíbení.¹³ Když Bůh dal zaslíbení Abrahamovi a neměl nikoho vyššího, při kom by učinil přísahu, 'přísahal při sobě samém'.¹⁴ Řekl: 'Jistě tě zahrnu požehnáním a velmi tě rozmnožím'.¹⁵ A tak trpělivě vyčkal a dosáhl toho zaslíbení.¹⁶ Neboť lidé přísahají při větším, než jsou sami; a přísaha je zárukou, která ukončuje každý jejich spor.¹⁷ Když tedy Bůh chtěl ještě hojněji ukázat dědicům zaslíbení nepohnutelnost svého úmyslu, zaručil jej přísahou,¹⁸ abychom skrze dvě nepohnutelné skutečnosti, v nichž není možné, aby Bůh lhal, měli mocné povzbuzení my, kteří jsme se utekli k pevnému uchopení předkládané naděje.¹⁹ Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu,²⁰ kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš, který se na věčnost stal veleknězem podle řádu Melchisedechova.